Lyžovat jsem začal s rodiči asi v roce a půl, na univerzitě jsme měli lyžování jako předmět taky. Pak se mě jednou spolužák tělocvikář na výšce zeptal, jestli se nechci ze zvědavosti zúčastnit kurzu APUL C, že prý tihle lidé berou lyžování jinak. Po céčku jsem vyrazil na zkušenou na Šumavu. Plánoval jsem tak týden až dva, ale byly z toho tenkrát skoro dva měsíce. Co budu dělat v životě dál, bylo od té doby jasné.
Nemám potřebu se neustále kontrolovat, umím si to i normálně užít.
Ať si udělá kurzy u opravdových profesionálů, tedy u APULu.
Nejlepším tréninkem je lyžovat a diskutovat s lepšími. Těch bude vždycky dost, pokud má člověk trochu pokory.
Lektorování je pro mě nejlepší práce v lyžařské branži. Sám rozhodně nejsem zkouškový typ, takže teď bývám nervozní před zkouškami i za naše kandidáty. A po zkouškách prožívám zklamání s těmi neúspěšnými.
To doufám.
To dělám, je to jako nějaká choroba z povolání. Měla by mi za to zdravotní pojišťovna každý měsíc něco poslat.
Lyžař bez helmy nijak neomezuje ani neohrožuje okolí, tak ať si každý rozhodne sám.
Nejdřív spodní, pak horní a pak ty spodní zase rozepnu :)
Na Osudný svah v Aspenu koukám každý rok, vždycky na podzim.