Když mi bylo asi 17, seděl jsem v Janských Lázních v cukrárně s takovou pěknou místní holkou a pili jsme kafe a jedli dorty. Najednou se tam objevil sympaťák s brněnským přízvukem, že hledá dobré lyžaře. Tak jsem se jako největší mistr světa přihlásil, on mě odvlekl vedle do kanceláře místní lyžařské školy, která už dnes neexistuje, a sdělil mi, že mám být zítra v deset hodin tam a tam a že tam na mě čeká skupina cizinců, kteří nic neumí. Tak jsem šel. Dostal jsem i nějakou bundu s nápisem Ski School, která ze mě učinila ještě většího mistra světa, než jsem do té chvíle byl, a vyrazil jsme na desátou na kopec. Anglicky jsem uměl akorát Camel a Lucky Strike a o tom, jak někoho naučit lyžovat jsem neměl ani páru. Ale nějak to šlo, docela mě to bavilo, a bunda Ski School spolu s 60,- Kč na hodinu čistá ruka byly dostatečnou motivací přijít druhý den znovu. No a pak už to šlo standardně, jak to všichni známe. Ještě dva tři roky bez licence, utíkal jsem v pátek ze střední školy, abych odučil víkend, v pondělí pojezdil a v úterý se s vymyšlenou omluvenkou vrátil do výukového procesu. Pak první licence C, ale až napodruhé při jarních opravkách, dva roky tréninku na B a po B hned A. Mezitím pár měsíců na VŠ, během kterých mi došlo, že budu lepší učitel lyžování než českého jazyka, takže s prvním sněhem jsem teplou náruč Karlovy univerzity opustil a vrhl se do studené náruče východních Krkonoš. A tady jsem pořád, odtud jezdím celý život lyžovat po celém světě a rád se sem vracím, protože jsou tady hory a ty jsou moc fajn, i když na nich neleží sníh.
Zatím jsem v životě kromě výuky lyžování nic jiného nedělal. Pokud nepočítám práci průvodce pro cestovní kanceláře v letních měsících, nebo psaní horších či lepších traktátů pro českoznámé lyžařské magazíny. No vlastně mi občas ještě někdo zaplatí za focení nebo za hraní na kytaru. Tak to je taky fajn doplněk a big love, zejména ta muzika. Jenže to je stejně všechno jen taková ta omáčka okolo toho čekání na sníh, Protože kdo si jednou nazuje lyže a dostane se k zaměstnání, které je sice často mizerně placeno, ale umožní vám lyžovat třeba 200 i více dní v roce, těžko se adaptuje na cokoliv jiného. Budiž nám prašan lehký a ruka boží milosrdná, neb jsme již navždy odsouzeni k mrznutí prstů v lyžákách, operacím kolen, výsměchu ostatních kvůli opáleným brýlím, a dveře šedých kanceláří nám zůstanou již do konce života uzavřeny, stejně jako nafukovací trezory světoznámých bank. Ale ty zážitky nejdou ani danit, ani nepodlehnou exekuci a ostatní by je platili zlatem.
Nejvíc mě baví jezdit na sněhu. Už jsem jezdil i na písku, to bylo taky dobrý, ale sníh je sníh. No a telemarky? Ty jsou nejvíc. Snowboard je mrtvej, zejména na spodek.
Jedině s čistou hlavou.
Ať přestane uvažovat a jde do toho.
Jezdil jsem v těch nejhorších podmínkách a na nejhorších lyžích, co byly k dispozici. Stres jsem asi zvládl, protože zkoušky jsem dal a jsem tu po 16 letech stále živ a relativně i zdráv.
Mám takových naprostou většinu. Je na tom postavena moje práce. Radu mám, ale neřeknu ;-).
Baví mě někoho něco učit. Vyrovnat se s neúspěchem cizích je obecně velmi jednoduché :-) Ale pokud odvedu dobrou práci, nemám si co vyčítat. Každý dosáhne v životě jen někam a cesta může být krátká i dlouhá. To je realita.
Loni jsem učil na takové zvláštní klinice 38 lidí krátké oblouky. Byla to docela sranda :-)
Jako každý správný Ital. Nic a nebo tančím.
Myslím že snaha je přesný popis mojí předzimní aktivity :-). Ale pořád něco dělám, dost jezdím na kole, ale žádné cílené přípravě se neoddávám. Člověk má být v rámci možností tak nějak fit po celý život.
Do určité míry ano. Nemám rád krasojízdu. Lyžování je o rychlosti a překonávání limitů.
Jelikož trávím mnoho týdnů po testech lyží, tak to spočítat rozhodně nedokážu. Doma jich mám dost a když dochází místo, tak se jich zbavuji poměrně snadno.
Kromě toho, že někoho musím naučit lyžovat, tak ho taky musím naučit, jak někoho naučit lyžovat. Jinak je to dost podobný. Doprava se jede na levý noze a doleva na na pravý. Občas je někoho třeba o tom přesvědčit. Při výuce i na kurzu.
Telemark?
Asi nějací medvídci, plastové lyže s řemínky. A dřevěný lyže a jedna hůl? Takhle hloupou otázku dostávají všichni telemarkisti?
Někdy ano, pokud zrovna nepřemýšlím nad tím, co bych poradil sobě, nebo jestli mi není moc velká zima.
Ne. Měli bychom se všichni vrátit k čepicím. Zmizela by přílišná odvaha a svět na lyžích by byl bezpečnější.
Lyžáky mám velmi upravené, ale to je tím, že se posledních několik let snažím vejít do stále menších :-)
Pokud se zanlost deseti slov dá považovat za mluvení cizím jazykem, tak minimálně pěti.
Ráno vstanu, jdu lyžovat, dám si kafe, jdu lyžovat, dám si oběd, jdu lyžovat.
Abych moc nepadal. Inspiraci hledám všude, třeba ve starých filmech. "Hele, koukej, jedu a nepadám."
